Když si to miminko rozmyslí...

 Ahoj,

dneska tu budu psát o neveselém tématu a sice jak jsem zjistila, že po týdnu už těhotná zase nejsem. Pokud Vám toto téma dělá zle, tak se prosím podívejte na jiný článek... A důvod toho, proč se tady s Vámi chci podělit o tak intimní a pro nás s manželem těžkou věc, je ta, že chci dát vědět těm z Vás, komu se přihodilo něco podobného, že v tom nejste sami.

 

 

 S manželem jsme o dětech mluvili poměrně dlouho, ale pořád nebyla ta úplně vhodná doba. Pořád jsme si říkali, že prvně postavíme vlastní dům, poté jsme slevili aspoň že teda budeme zkoušet, až nám aspoň odklepnou hypotéku. Na konci roku 2021 byla hypotéka již konečně na spadnutí a tak jsme se s manželem rozhodli, že od Vánoc se začneme o miminko snažit. 

V té době jsem myslela na všechno. Nakoupila jsem sobě i mému muži vitaminy, začala jsem pít bylinkové čaje pro stimulaci reprodukčních orgánů a nakoupila si nové prádélko, abych muže něčím navnadila. Také jsem se začala zajímat o své tělo a hlídat si ovulaci a plodné dny. 

První měsíc to samozřejmě nevyšlo, sice jsem byla vnitřně skleslá, ale popravdě komu to vyjde hned napoprvé? A tak jsme se těšili na další maraton snažení hned v lednu. To sice proběhlo, ale v druhé polovině ledna manžela srazilo auto a nebyl na tom fyzicky nejlépe. Sice ho z nemocnice pustili hned, ale prvních  pár dní prakticky jen ležel, protože se nemohl postavit na nohy, a já se o něj se vší láskou a péčí starala. V té době jsem nad miminkem ani nepřemýšlela, v tom všem stresu jsem přestala brát všechny ty vitaminy a zaměřila se, abych co nejvíce pomohla svému muži, který den ode dne dělal větší a větší pokroky a na přelomu ledna a února už byl schopný tak nějak normálně fungovat. 

V tu dobu jsem si uvědomila, že mi mešká menses, a tak jsem se dala na testování, zda se nezadařilo. Na testu byl zprve opravdu mikroskopický duch a nevěděla jsem, jestli spíš na testovací čárka jenom neprosvítá, ale za 3 dny už byl těhotenský test jasný, a tak jsem si v práci, jelikož pracuji v nemocnici, nechala nabrat krev, kde se potvrdilo velmi ranné těhotenství. 

Měla jsem z toho neuvěřitelnou radost, ale nechtěla jsem to samozřejmě nikomu říkat. Bohužel u nás v práci to nejde. V tu dobu jsme měli na našem oddělení samé ležící pacienty, z nichž 3 vážili hrubě přes 150 kg, a nevěděla jsem, jak se vymluvit, že je tahat nechci. Navíc se sem tam objeví někdo agresivní, jezdíte na rentgeny... Zkrátka u nás se těhotenství prostě musí oznámit hned. Kolegyňky věděly, že se snažíme, a měly radost jako já. 

Co se týče manžela, nikdy jsem ho neviděla snad tak moc šťastného jako v ten večer, kdy našel vzkaz "Ahoj tatínku!" s pozitivními těhotenskými testy a dudlíkem v posteli. Držel mě za ruce, usmíval se a nemohl ze sebe vydat ani hlásku a měl slzy v očích. A já jsem seděla naproti němu a plakala jsem a plakala...

Po večerech mi začínalo být zle a párkrát jsem zvracela i ráno. I tak jsem měla pořád hlad a nejraději bych jenom spala a spala. V práci na mě byli ohleduplní, a já byla naprosto šťastná. K mému gynekologovi jsem měla v plánu zajít asi až o týden až dva později, aby na ultrazvuku bylo aspoň něco vidět.

O týden později, když jsem se vzbudila po noční, jsem měla zvláštní křeče v podbřišku jako na menstruaci, ale o hodně slabší. Říkala jsem si, že to je tím, jak se vevnitř všechno připravuje na pokračování těhotenství a moc si s tím nelímala hlavu, avšak večer jsem začala lehce špinit. To mě už vyděsilo, a tak jsem volala mé zkušenější kamarádce, která má dvě krásné děti, a ta mě uklidnila, že pokud vyloženě nekrvácím, tak je možné, že praskla jen nějaká cévka nebo se mimi ještě nějak  zahnizďuje, a že to tak taky měla. Byla jsem z toho sice nervozní, ale pravda je, že to nebyla žádná hrůza, takže jsme šli večer v klidu spát.

Na druhý den jsem se však probudila s nepříjemným pocitem a když jsem šla na záchod, už ze mě šla čerstvá krev i s hroznými sraženinami. Plakala jsem a to vzbudilo i mého manžela, který byl vyděšený jako já. Kamarádka, která byla v práci, mi domluvila na gynekologii pohotovost, že slouží primář, a ať okamžitě dojedu. Dala jsem si sprchu a manžel mě odvezl do nemocnice.

Celou dobu vyšetřování jsem plakala, protože jsem už věděla, co to znamená. Pan primář mě vyšetřil, udělal ultrazvuk a vzali mi odběry. Podle ultrazvuku v děloze už nic nebylo a oznámil mi, že jsem prodělala mikropotrat. Měla jsem být na začátku 6. týdne.

Měla jsem pocit, že umřu. Věděli jsme o miminku jen pár dní a tak moc mi chybělo, že jsem dva dny jenom plakala a plakala. Hledala jsem na internetu a zjistila jsem, že tato situace potkala velká spousta žen, jen se o tom prostě nemluví. Ale mělo by se o tom mluvit! To, co se mi stalo, bylo biochemické těhotenství. Neměla jsem ho potvrzené ultrazvukem, jen prostě zvýšeným hCG v moči a krvi. Jiná paní doktorka, u které jsem byla na kontrole, řekla, že biochemické těhotenství se ani nebere jako potrat, ale prostě to mám brát tak, že jsem měla "jen" opožděnou menstruaci.

Potřebovala jsem se s tím poprat. Manžel byl naprosto skvělý a byl mi neuvěřitelnou podporou, protože nebýt jeho, tak se asi zblázním a brečím do teď. Chtěla jsem se s tím vyrovnat po svém. Zapálila jsem tedy za našeho andílka svíčku, poděkovala jsem mu a rozloučila se s ním. A věřím, že za námi zavítá za příznivějších okolností. Po tomto se mi strašně ulevilo.

Asi to tak mělo být. Na tom všem bylo i něco dobrého. Vyšetřením se ukázalo, že jsem naprosto v pořádku, tělo si všechno vyloučilo samo bez nutnosti jakéhokoliv lékařského zákroku a tudíž nemusíme na nic čekat a o miminko se můžeme pokoušet hned tento měsíc. Manžel mě uklidňoval, že aspoň víme, že otěhotnět můžeme, že to určitě jindy vyjde. Navíc on sám měl prý obavy, jestli zvládne být tatínkem, a jestli je opravdu připravený, ale po tomto podle jeho slov ví, že je na miminko 100% připravený a že se těší, až bude táta. A navíc nás tato celá situace paradoxně stmelila ještě více dohromady.

Teď už to beru jako krátkou návštěvu našeho andílka, a budeme se moc těšit, až si miminko k nám zase najde cestu...